„Já,... já mám zvláštní sny, teda sny jsou normální, ale mám takový pocit, že, že se vždycky stanou doopravdy. A mám hrozný strach, že se mi bude zdát něco strašného a já budu vědět, že se to stane a nebudu tomu moct zabránit a, a ..."

          „Uklidněte se slečno Veroniko. Nic takového se nestane. Teď mi řekněte, jak to vlastně všechno začalo a kdy vás napadlo, že vidíte budoucnost."

          „Takže, poprvé se mi zdál sen o tom, že můj přítel rozbije mou oblíbenou vázu. Ráno jsem se probudila a řekla si, že je to snad poprvé, co si pamatuju sen. Ale hned potom se z obýváku ozvalo tříštění, a já jsem hned věděla, že to byla moje váza. Všechno jsem řekla svému příteli, ale myslím, že mi nevěřil nebo to bral na lehkou váhu a jen mě ukonejšil, že to byla náhoda a kdesi cosi. Po nějaké době jsem na to zapomněla.

          Ale po třech týdnech, od té události, se mi zdál sen o mojí spolupracovnici, že jí při práci vybouchne počítač. Okamžitě po vzbuzení jsem jí volala, jenže už bylo pozdě. Nestala se žádná tragedie, ale stalo se to. Tím jsem zjistila, že se můj sen uskuteční ihned po tom, co se probudím, takže nemám žádnou šanci tomu zabránit."

          „A zdávají se vám pouze špatné předtuchy?"

          „Ano, zdají se mi jen špatné věci, právě proto se těch snů tolik bojím. Další sen byl o naší staré židli. Pro změnu se to stalo mě, když jsem na ní seděla."

          „Počkat, říkala jste, že se sny stanou hned po tom, co se probudíte. To jste ztihla potom snu dojít a sednot si na vaši starou židli?"

          „No, ono to bylo po večírku a já jsem ráno, po návratu, nestačila do té postele dojít. A tak jsem usnula na té židli. Zdálo se mi, že se rozpadne, a taky že ano. V té době se to přestalo líbit i mému příteli, tak mě poslal k vám, abyste mi pomohl."

          „Dobře. Já si to nechám projít hlavou a za týden dojděte znovu ve stejnou dobu a uvidíme, ano?"

          „Jistě a děk..." (konec magnetofonového záznamu)

          „Takže, zdál se vám za minulý týden další sen?"

          „Bohužel ano a tentokrát to bylo vážnější. Týkalo se to zase mého přítele. Všechno probýhalo tak jako vždycky; zkončil s pořezanou rukou a museli jsme jet do nemocnice."

          „Takže to začíná být vážnější."

          „Ano, vidím stále vážnější nehody. Nevím, ...já nevím, nejsem si jistá, jestli ty věci jenom vidím, ale že, že tu budouctnost, že..."

          „Že ji vytváříte."

          „Já si myslím, že ji nevytváříte."

          „Ano. (a měl pravdu)

Dám vám nějaké prášky na uklidnění, ale jinak nevím co s vámi dělat. Takový případ jsem ještě neměl. Tady máte moje soukromé číslo domů, kdyby se zase zase něco dělo, tak mi zavolejte. Já se pokusím najít něco v odborných knihách s neobvyklými případy, ale moc si od toho neslibuji."

          „Dříve se tolik neštěstí ve vašem okolí nedělo?"

          „Takže ho pravděpodobně přivoláváte. Neřekl bych, že ho vytváříte. Myslím, že toho pro dnešek necháme. Dole v lékárně si zajděte..."

          „Uklidněte se. Tady máte kapesník a řekněte mi všechno v klidu."

          „Tenhle týden jsem viděla dvakrát (jednou ve snu a jednou doopravdy) zemřít moji kočku a druhý den na to i mého psa. Sousedovic dítě si na kole zlomilo nohu a můj otec spadl ze žebříku a je v bezvědomí. Minulou noc jsem raději nespala, ale tohle není řešení. Musíte mi pomoct!"

          „Vždyť od toho tu jsem. Skoro celý uplynulý týden jsem večer co večer hledal v knihách a nakonec našel. Ta choroba je téměř neznámá. Podle té knihy ji má vždy jen jeden člověk ze všech a po jeho smrti se přenese na libovolnou osobu, se kterou postižená osoba přišla do kontaktu, třeba letmého. Byly tam popsány příznaky nemoci, ty se shodují s vašimi. Nechci vás děsit, ale i tak je to podle mě pochybná diagnóza. Je to z jedné, skoro až šamanské, knihy. Nic jiného sem nezjistil, bohužel."

          Na čtvrté sezení už Veronika nedošla. Je docela zřejmé, co se jí zdálo poslední noc a kdyby to byla věděla o něco dřív, asi by si nad postel nevěšela sekeru z 11. století jako výzdobu.